Gaia
Gaia je ochránkyně harmonie a rovnováhy, a proto sídlí její část v každém z nás. Každý ji vnímá jinak, po svém. To však nebrání tomu, aby se všichni, kdož v ní věří, semkli v jeden národ, tak jako se tomu stalo u Fareů. Fareové od nepaměti žili v lese v harmonii s přírodou, snad proto si Gaia vybrala právě je, aby jejím jménem udržovali rovnováhu ve světě.
Gaia ve své prozřetelnosti předpovídala silné pokusy o narušení rovnováhy a věděla, že sama jim nemůže čelit, proto hledala mezi svými dětmi vhodné bytosti, jež by jí s ochranou pomohly. Po strastiplném hledání je našla ve Fareanech, kteří tou dobou, jako všichni ostatní tvorové, žili v lese, ale o uctívání jakéhokoliv kultu neměli ani ponětí. Gaiin plán byl prostý. Musela přimět zelené obyvatele lesa, aby jí uvěřili a pomohli jí. Tak se stalo, že vdechla kus svého já stromu, který poté jakoby tančil, aniž by foukal vítr. Nejdříve tomu nikdo nevěnoval pozornost, až jednoho dne se hlouček malých dětí zeptal své matky:
„Mami, proč se ten strom tak divně kymácí, když ostatní stojí?“
Až nyní si mladá Fareanka uvědomila, že její děti mají pravdu. Strom se skutečně pohyboval více než ostatní a hlavně bez přestání stejně. To bylo poprvé, co se Fareové setkali s Gaiou, aniž by o tom věděli. Od té doby chovali strom ve velké váženosti, snad právě proto jej nazvali Strom života.
Fareové počali cítit potřebu dát stromu najevo, že jsou si vědomi jeho výjimečnosti, a proto se k němu chodili večer pravidelně klanět. Někteří z nich uvěřili, že strom je ve skutečnosti jakýmsi jejich ochráncem, a tak se začali stromu klanět před každým lovem, aby jim zajistil dostatek obživy. Když Gaia viděla, že Fareové ve strom uvěřili, rozhodla se, že je nezklame. Od té doby chodili fareanští lovčí ze svých výprav s dostatkem masa pro všechny, nikdy však ne s nadbytkem. Jak plynul den za dnem, Gaia si byla čím dál tím jistější, že bytosti, jež si vybrala na ochranu rovnováhy, jsou ty pravé. Potřebovala si však být jistá, že Fareové v tak těžké roli obstojí, a proto se rozhodla, že je bude podrobovat menším zkouškám. Tu zajistila, aby v okolí osady byl nadbytek jelení zvěře. Fareové se tím neznepokojovali a brali si vždy tolik, kolik potřebovali. Ale když zjistili, že jelení zvěř spásá bohatou lesní vegetaci, rozhodli se zakročit a začali jeleny lovit více než obvykle. Když se pak dostali na svou původní úroveň, Fareové v nadměrném lovu ustali. Jindy zase způsobila, že zvěře v lesích bylo nedostatek a hrozil jejich zánik. Když si toho Fareové všimli, začali jíst jen bobule a kořínky a na lov nechodili. Takto se pomalu učili porozumět rovnováze a hlavně si začali uvědomovat, jak ji chránit.
Trvalo léta, než Gaia nabyla přesvědčení, že Fareové jsou připraveni na to, aby se jim zjevila a řekla, co s nimi zamýšlí. Gaia pečlivě vybírala vhodnou příležitost k tomuto okamžiku, moc dobře věděla, že kdyby svůj plán provedla ve špatný okamžik, její několikaletá práce by přišla vniveč. Nakonec se rozhodla, že se některému z nich zjeví ve snu, kde mu všechno vypoví. Ale komu? Dlouho uvažovala, až vybrala tři Fareany – jednomu by totiž nemuseli uvěřit. Byli jimi Aiwe, mladá dívka, jež před lety se svými kamarády upozornila na Strom života a která i později prokazovala neobyčejnou všímavost a cit pro rovnováhu, Himlad, starý a moudrý muž, k němuž se vždy mladší obraceli s prosbou o radu a kterému by tedy mohli uvěřit, a Wanda, jedna z nejlepších lovčích vesnice, která se těšila přirozené autoritě v boji i mimo něj. Její charisma způsobilo, že lovci se nikdy nevzdali a vždy věřili ve zdárný konec.
Nebylo tedy jiné možnosti než se ve snu zjevit všem třem najednou a po malých kouscích odhalovat celou pravdu. Aiwe se poprvé zjevila ve snu jako veverka, která kolem ní chvíli běhala, až nakonec utekla do lesa. Dívka se vydala za ní, a tak se spolu ty dvě začaly honit po lese. V tom veverka vyskočila do koruny stromů, kam za ní Aiwe nemohla.
„Aiwe? Neboj se mě, já jsem Gaia…,“ řekla najednou veverka a zmizela.
Aiwe zůstala stát jako přibitá.
Když se ráno probudila, ihned si vzpomněla na divný sen. Najednou ji připadal ohromně legrační, a tak se začala smát. Další noc se ale veverka ukázala znova. Když ji zvědavá Aiwe uviděla, začala volat:
„Stůj, počkej přece. Kdo jsi?“
Ale veverka opět odběhla do lesa a usadila se v koruně jednoho ze vzrostlých stromů. Když Aiwe přiběhla ke stromu, na němž seděla, veverka opět promluvila:
„Aiwe, rozhlédni se, co vidíš?“
Aiwe nechápala smysl téhle otázky, ale odpověděla:
„Vidím stromy, ptáky, rostliny a zvěř.“
„Dobře, ale co vidíš ještě?“ nenechala se odbýt Gaia.
Aiwe se zamyslela a důkladně se rozhlédla, pak odpověděla:
„Vidím přírodu, v níž je všechno tak, jak má být.“
„Ano, má milá Aiwe, tak jak má být… Vše je v rovnováze.“
Dívka se opět probudila, celý den uvažovala o tom, co se jí zdálo. Věděla, že tohle nejsou jen obyčejné sny. Celý den byla zamyšlená a nikoho si moc nevšímala, stále uvažovala nad tím, co mají asi její sny znamenat.
Ve stejnou noc jako se Gaia zjevila Aiwe, vstoupila do snu i dalšímu Fareovi, tentokráte jím byl Himlad, uznávaný stařec. Himladovi se zdálo, že našel slabý keř, jenž by nejspíše žízní uhynul. Rozhodl se tedy, že keř zalije a bude dávat pozor, aby ho nikdo neponičil, beztak už nemá co jiného na práci. Když přinesl trochu vody a pokropil slabý keřík, ten náhle zaševelil a k Himladovi promluvil:
„Děkuji ti, Himlade.“
Pak se náhle Himlad probral. I on se nad svým snem jen usmál a pokračoval ráno ve své obvyklé činnosti – vysedávání před domem a pozorování mladých Fareů. Večer, když Himlad ulehl, si již na svůj sen z předchozí noci ani nevzpomněl. To se ale mělo změnit. Sotva ulehl a zahmouřil oka, už se mu zdálo, jak opět stojí někde na okraji lesa a kouká na keř, který předchozí noci zalil. Stále byl sláb, a tak se Himlad opět vydal k potoku, aby přinesl vodu. Když keř opět zalil, nevěřil svým očím, neboť ten se náhle vzepjal a začal růst nepředstavitelnou rychlostí. Zastavil se, až dosahoval výšky stejné jako Himlad.
„Pomohl jsi slabému keři, jenž byl odsouzen k zániku. Proč?“ ozval se najednou jakýsi hlas, Himlad ihned věděl, že hlas patří keři.
„Byl jsi sláb a nezasloužil sis uschnout. Koukni se, jsi jediným keřem s takovýmito lístky. Jako takový sis zasloužil přežít, protože podporuješ rozmanitost přírody,“ odpověděl Himlad.
„Pak dovol, abych ti poděkovala,“ řekl strom.
„Poděkovala?“ podivil se Himlad.
„Ano, jsem Gaia…,“ řekl keř a… Himlad se probudil. Ale tentokráte nad snem začal přemýšlet. Toho dne, po dlouhé době, nepozoroval před domem mladé Fareany, ale rozjímal nad smyslem snu.
Třetí, a poslední, komu se Gaia té noci poprvé zjevila, byla Wanda. Sotva ulehla Wanda do své postele, přenesla se ve snu do lesa se svým lukem v ruce. Ihned pochopila, že je na lovu, a tak se vydala známými lesními stezkami nalézt zvěř, kterou by mohla nasytit její vesnici. Netrvalo dlouho a Wanda zahlédla srnu. Potichu se přikrčila a svoji oběť pozorovala. Srna podle ní neměla moc šancí utéct, vypadala slabá. Wanda tedy vložila do luku šíp a napjala tětivu. V ten okamžik srna otočila hlavu a začala se dívat Wandě přímo do očí, ta zaváhala a tětivu uvolnila.
„Děkuji ti, Wando,“ řekla náhle srna tak, aby ji lovkyně slyšela, a odběhla hlouběji do lesa.
Když se Wanda probudila a vybavila si sen té noci, jen zakroutila hlavou a nijak ho nekomentovala. Ten den v lese ale nic netrefila, ba co víc, nedokázala na nic ani vystřelit. Ona i její druhové to přikládali chvilkové nevolnosti, jež na Wandu přišla. Tentokráte šla Wanda spát skutečně brzy. Nedlouho poté, co usnula, objevila se opět v lese se svým lukem. Než se stačila z toho šoku vzpamatovat, zahlédla srnu. Byla to ta samá, co minule. Wanda se rozhodla, že se k srně přiblíží, ale luk nepoužije. Tentokráte si ale srna Wandy všimla velmi brzy a dala se do běhu. Lovkyně ji následovala, nedbaje těžkého terénu, kterým se musela prodírat. Náhle srna jakoby zmizela. Wanda vzdala jakékoliv pokusy o další pronásledování a sedla si pod strom.
„Wando,“ oslovila ji náhle srna stojící metr od ní, „poprvé jsi mi darovala život a podruhé jsi neměla v úmyslu mě skolit. Za to jsem ti vděčná.“
„Já… ale… Kdo jsi?“ koktala Wanda, která se stále nemohla z toho šoku vzpamatovat.
„Jsem Gaia, ochránkyně rovnováhy tohoto světa,“ řekla srna.
Wanda se probudila a nechápala, co to mělo znamenat. Každopádně ten den raději na lov ani nešla, bylo jí jasné, že by jim nebyla moc platná.
Gaie se povedlo to, co zamýšlela. Tři z Fareů o ní věděli, ale co víc, začali věřit tomu, že to nebyly jen pouhé sny. Nadešel čas, vyjevit jim celou pravdu. Následující noci se ti tři ve svých snech ocitli vedle sebe na opuštěném paloučku.
„Co tady děláte, mistře Himlade. A vy slečno Wando?“ zeptala se Aiwe.
„To co ty,“ odpověděla jí veverka, která stála naproti ní.
„Ano, jste tady, abyste se dozvěděli celou pravdu,“ řekla srna, stojíc naproti Wandě.
„Pravdu o rovnováze a o vaší úloze na tomto světě,“ dokončil větu keř, jenž stál mezi srnou a veverkou.
„My jsme Gaia…,“ řekla všechna tři stvoření najednou a pomalu se vypařila, aby dala vzniknout neurčitému obláčku, jenž se nyní vznášel ve vzduchu.
„…strážkyně rovnováhy a harmonie tohoto světa.“ dořekla Gaia, nyní už ve své pravé podobě. Všichni tři se nezmohli na slovo, a tak Gaia pokračovala:
„To já vdechla život vašemu Stromu života, abych upoutala vaši pozornost. Vybrala jsem si vás jako pomocníky při udržování rovnováhy tohoto světa. Dlouho jsem vás zkoušela, abych se ujistila, že nezklamete a nyní si tím již jsem jistá. Proto jsem se rozhodla vám vyjevit pravdu a požádat vás o pomoc, protože není v mé moci vám cokoliv nařizovat…“
Gaia pak ještě dlouho rozmlouvala s těmi třemi.
Když se Aiwe, Himlad a Wanda probrali, utíkali vyhledat jeden druhého, aby se ujistili, že to nebyl jen výplod jejich myslí. Potom společně předstoupili před své bratry a sestry a sdělili jim vše, co jim Gaia řekla. Ostatní souhlasili s Gainou nabídkou a stali se tak prvními ochránci rovnováhy ve službách Gaii.
Sepsal Calenard, pravnuk první kněžky Gaii, Aiwe