Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cyrik

26. 8. 2009

Nikdy jsem netoužil po tom stát se hrdinou. Ne, že by se mi ty příběhy o všech těch rytířích v nablýskané zbroji a čarodějích, kteří vypadali jako seschlí starci, ale přitom disponovali neskutečnou silou, nelíbily, to ne, ale tak nějak jsem vnitřně vždycky cítil, že tohle není pro mě. Ne každý může být hrdina, vždyť kdybychom byli hrdinové všichni, kdo by poslouchal ty krásné příběhy, vždyť kdybychom všichni zachraňovali svět před zlem nebo bychom zabíjeli draky, kdo by nás obdivoval? A kdo by vlastně byl hrdinou, když by nikdo nikoho neobdivoval? Zkrátka pokud mají na světě existovat hrdinové, musí zde být také normální lidé, kteří je za hrdiny budou pokládat. A já jsem vždy patřil právě mezi takové normální lidi. Ano, patřil, donedávna. A jak mi bylo dobře.

Jenomže v životě člověka přicházejí ty nejdůležitější okamžiky nečekaně a zcela náhle. Stačí jedna noc, jedna pitomá noc, a všechno je úplně jinak. Mohla to být noc jako každá jiná, ale nebyla. Na jejím počátku to přitom vypadalo tak obyčejně. Slunce zalezlo za lesy a tma, která padla na naše údolíčko, byla rušena jen slabým svitem měsíčního srpu, který dával tušit, že za nedlouho nastane nov. Celý Bělíček šel na kutě. I babky kořenářky, které jindy vycházejí za svitu měsíce do lesa sbírat své léčivé bylinky, tentokrát zhasly ve světnici všechny své svíčky a šly si lehnout. Sběru bylin, jak říkaly, takový měsíc nesvědčí. Zásoby koření i bylin měly dostatečné, kolem Bělíčku rostlo kdejaké divotvorné kvítí, takže mohly v klidu ulehnout spolu se všemi ostatními obyvateli. Jenomže náš klidný spánek tentokráte nevydržel až do ranního zakokrhání. Namísto kohouta nás vprostřed hluboké noci budil dusot koní, výkřiky a pláč. To ne vycházející slunce, ale oheň osvětloval celý Bělíček. Divoce praskal a jeho plameny olizovaly naše domovy pochutnávajíce si na doškových střechách a zásobách sena na zimu.

Když jsem se probudil a koukl se z okna, co se děje, byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co první. Chvíli jsem tam jen tak stál a civěl. Roztřásla se mi kolena a žaludek se mi sevřel. Sedl jsem si zpátky na postel, než mě mé vratké nohy zradí. Napadlo mě, že je to jenom zlý sen, jenomže probudit se nešlo, probuzený jsem už bohužel dávno byl. Rychle jsem se tedy převlékl a vyběhl ven. Teprve, když jsem otevřel dveře, naskytl se mi pohled na to peklo, které bylo tam, kde se ještě před západem slunce nacházelo naše klidné městečko. Správný hrdina by jistě popadl svůj meč a utíkal by městem, aby se pomstil na těch, kteří tohle mají na svědomí. Ale já jsem žádným hrdinou nebyl a nikdy ani nechtěl být. Nebyl jsem ani lovec, ani člen městské domobrany, takže doma nebylo žádného meče či luku. Jediné, co by se dalo použít jako zbraň v případě nutnosti, byla nevelká sekera na dříví zaseknutá do špalku u domu. Ani nevím proč, vyviklal jsem ji z toho kusu starého kmene a pevně uchopil v ruce. Nechtěl jsem se nikomu mstít ani nikoho vyhledávat, ale s tím kusem ostří na topůrku jsem se přece jenom cítil tak nějak bezpečněji. Zachraňovat majetek v tom chaosu a řevu, který byl všude kolem? Nesmysl. Ve chvílích jako byla tato, je člověk rád, když zachrání alespoň svůj holý život.

Utíkal jsem směrem k lesu. Snažil jsem se dostat pryč z tohohle běsnění. Schovat se. Přežít. Nemyslel jsem na nic. V takové chvíli člověk na nic myslet ani nemůže. Jen běží jako srna, která se ještě před chvílí poklidně pásla, když v tom vedle ní jiná srna padne k zemi a její teplá krev se začne mísit s chladnou ranní rosou. Najednou výkřik. Ne někde, jako všechny ty ostatní, ale blízko, proklatě blízko. Otočil jsem se a uviděl jsem jezdce na koni. Srdce se mi rozbušilo. Hlavně nepřestat běžet. Ta myšlenka byla spíše zbožným přáním. Náhle, jako by mě něco chytlo za kotník a škublo jím dozadu, tvrdě jsem dopadl na zem. Otočil jsem se proti svému pronásledovateli. O dalším pokusu o útěk nemohlo být ani pomyšlení. Je konec. Teprve teď jsem pohlédl na jezdce a všiml si, že třímá v ruce meč. Koukl jsem se na svou sekerku. Neměl jsem nejmenší šanci. Bezmoc a vztek a strach. Vší silou jsem svou sekeru hodil směrem ke svému poslu smrti. Ta však místo útočníka trefila jeho koně rovnou do nohy, ten zavrávoral a skácel se k zemi. Jezdec přeletěl koni přes hlavu a spadl kousek ode mě. Koukal jsem na něj neschopný jakéhokoliv pohybu. Jezdec se nehýbal. Zvědavost nakonec převážila a já jsem se k němu odvážil blíž. Jeho hlava byla celá od krve, vedle ní ležel kámen velikosti pěsti. Měl jsem štěstí, ale pokoušet ho znovu se mi vážně nechtělo. Otočil jsem se a dal jsem se na úprk směrem k lesu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář