Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štístko

24. 8. 2009

Když se tě, milý čtenáři, zeptám, jestli ti už někdy něco nějaký zloděj odcizil, patrně jen smutně pokýváš hlavou. Pokud se tě zeptám, jestli jsi nějakého zloděje už viděl, nejspíš znejistíš. Určitě viděl, ale byl jím ten chlapec, co si nápadně dlouho prohlížel na trhu čerstvé ryby, nebo snad ten starší muž, který se prodíral davem na jarmarku, dělal rámus a do každého vrážel? Ovšem pokud se tě, milý čtenáři, zeptám, jestli jsi někdy potkal lapku, který se ti sám přiznal, že tě přišel vykrást, asi si budeš klepat na čelo. A přece právě to se mi kdysi stalo.

Před několika lety v Isharu řádil žhář. Prý zneuznaný a nedoceněný alchymista, kterého vyhodili z alchymistického cechu. Proč, to už se za ta léta dočista zapomnělo. Co se ovšem nezapomnělo, to byly jeho požáry. Téměř každou noc některý z isharských domů zachvátil ohnivý kohout. Samozřejmě, že když se ke mně dostaly zkazky o velmi přičinlivém žháři, neváhal jsem a vyrazil jsem do Isharu, abych se o jeho řádění přesvědčil na vlastní oči.

Když jsem do Isharu dorazil, bylo to už téměř dva týdny, co šílený alchymista řádil. Za tu dobu stihl podpálit šest domů, dva stanové krámky a jeden sad ve Vilhelmovicích. Skutečně výkon, jaký se hned tak nevidí. Městská stráž byla bezradná. Posílila noční hlídky, zdálo se, že v noci ve městě není člověka, který by spal, a přesto ráno po dalším domku zbylo jen spáleniště. Hned po svém příjezdu jsem se ubytoval v hostinci U Severní brány, ale první noc jsem samozřejmě spát nešel. Postelí jsem nepohrdl teprve druhou noc, kdy se mi víčka zavírala už při večeři. Nevím, čím to je, ale v hospodě U Severní brány se mi vždycky spí náramně a ani tenkrát tomu nebylo jinak. Sotva jsem večer lehl do připravené postele, už jsem zabral, takže to, co se odehrávalo pak, si jen domýšlím.

V zámku lehce zarachotilo, dvakrát luplo a můj zloděj byl uvnitř. S paklíčem to evidentně uměl. Jak se dostal ke mně do pokoje, o tom není pochyb. Jak se ale dostal do prvního patra hospody, ve kterém byl můj pokoj, to je mi dodnes záhadou. Přes výčep jít nemohl, hostinský by si ho zcela jistě všiml. Jedinou možností tedy zůstává okno na chodbě. To ale není zrovna nízko a můj zloděj neměl ani žebřík, ani lano, prostě nic. Dveře se s lehkým zavrzáním zase zavřely. V pokoji byla tma, a tak ani nebylo vidět, že už tam nejsem sám. Zloděj našlapoval tiše, asi jako kočka, když je na lovu. Možná, že mu, stejně jako kočce, také svítily oči, protože jinak nevím, jak se mohl pohybovat po pokoji, aniž by do čehokoli vrazil. Pomalu došel až k židli, přes kterou jsem měl přehozenou svoji

vestu. V jejích kapsách našel dva zlaté a menší měšec se stříbrňáky. Jak zlato, tak stříbrňáky skončily v jeho kapse. Pak si to zamířil ke mně. Jak se mu podařilo sundat mi mé prsteny, to po mně nechtějte vědět. Sám mám občas problém s jejich sundáním. Myslím, že už byl na odchodu, když si všiml mého vaku s loutnou stojícího v koutě. Do tohoto dne jsem si myslel, že na loutnu mi nikdo nemůže šáhnout. Jeden mág mě totiž naučil poměrně slušnou magickou past a já jsem si s její pomocí vždy loutnu chránil. Vím určitě, že jsem na past nezapomněl ani toho večera. Pro mého zloděje ovšem ani toto nebyl problém. Past se mu podařilo zneškodnit, a tak se moje drahá loutna, dárek od Lomiela, největší láska, ocitla na jeho zádech. Lup byl úspěšný. Teď už mohl v klidu odejít. Jenomže v tom ucítil kouř…

„Vstávej, slyšíš… vstávej, člověče,“ křičel neznámý hlas a někdo se mnou lomcoval. Celý zblblý jsem ještě ze spaní něco zamručel jako odpověď. Hlas se ale nedal odbýt: „No tak, vstávej, chlape mizerná. Vždyť hoří, slyšíš? Hoří!“ To už jsem slyšel velmi dobře. Vyskočil jsem na posteli, jako kdyby mě něco kouslo. Ospale a poděšeně zároveň jsem se rozhlídl kolem sebe. V tom jsem si všiml neznámého muže, jak se nade mnou sklání. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho a jeho odpověď mi vyrazila dech snad ještě více než nepříjemné noční probuzení: „Já jsem zloděj, Štístko mi říkají. Přišel jsem vás vykrást, ale to je teď jedno. Vstávejte, rychle. Hostinec hoří. No tak…“

Nebudu zastírat, že zloděj, známý mezi svými jako Štístko, mi tenkrát zachránil život. A dokonce i majetek. Když už jsme stáli před hostincem a dívali se, jak skomírají poslední hašené plamínky, vrátil mi mou loutnu i prsteny. Chtěl mi dát zpět i mé peníze. Trval jsem ovšem na tom, že alespoň ty si musí nechat.

Když dneska náhodou Štístka potkám na jarmarku v Isharu, šahám po své kapse, abych se přesvědčil, že váček s penězi je na svém místě, a zároveň mu kynu na pozdrav.
Calenard

Abych pravdu řekl, tím, kdo učil Calenarda jednoduchému zaklínadlu na ochranu majetku, jsem byl já. To kouzlo není nikterak náročné. Ale to nic nemění na tom, že zkrátka někteří zloději dokáží překonat i magické pasti. Ty mechanické pak pro ně většinou nejsou vůbec žádným problémem. Často jsou právě zloději najímáni i jako doprovody karavan právě pro jejich vnímavost a bystrost. Jsou to hlavně pozorovatelé, kteří se pohybují tiše ve stínu. Pokud ovšem musí, zpravidla jim nedělá problém ani boj. Specializují se nejčastěji na bodné zbraně, hlavně dýky, které často potírají také jedy, které znají lépe snad už jen drowí kněžky.
Istravil

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA