Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maia Alquae

30. 8. 2009

Čarodějové jsou dosti specifická skupina lidí. K tomu, aby se člověk mohl stát jedním z nich, potřebuje víc než cokoliv jiného nadání, talent. Bez něj mu nepomohou ani roky strávené v knihovnách studiem magických knih, ani výborné zvládnutí gest a magických slov. Sice jsem slyšel o tom, že člověk se dokáže naučit všemu, když chce, ale u mágů jsem se s tím ještě nesetkal. Právě to, že se čarodějem nemůže stát každý, jen přiživuje jejich pocit výlučnosti a jedinečnosti. Běžní lidé si tak pod čarodějem představí starce v kápi s dlouhými vousy a holí, o kterou se opírá. To je dáno zejména tím, že mladší čarodějové často žijí jen za zdmi svého cechu a oddávají se studiu starých knih. Mimo zdi cechu se většinou pohybují jen jejich staří mistři. V posledních letech však dochází k uvolňování těchto pravidel, protože si i sami čarodějové uvědomují, že jejich mladí učedníci by měli nasbírat nějaké zkušenosti mezi obyčejnými lidmi. Na mladé mágy jste tak pravděpodobně dávno narazili, jenom o tom nevíte, protože nechodí v kápi, nepotřebují hůl pro svou oporu a mnohdy nenosí ani vousy. Alespoň ta, kterou jsem potkal já, je neměla. Čarodějka Maia Alquae rozhodně nevypadala staře a už vůbec ne ošklivě. Měla kaštanově hnědé vlasy a uhrančivé oči. V její tváři se zračila upřímnost a nevinnost, ale zároveň také nesmírné odhodlání dokázat něco velkého. Maia Alquae, má první velká láska.

Maia byla čarodějka, jež se lišila od všech ostatních čarodějek a kouzelníků, které jsem doposud potkal. Ostatně hodně netradiční bylo už samotné místo, kde jsem se s ní setkal poprvé. Bylo to totiž v cirkuse. Já byl v hledišti, ona v manéži. Mladá dívka, která předváděla své umění magie publiku, které se velmi dobře bavilo. Přiznám se, že jsem ještě nikdy předtím, a vlastně ani potom, neviděl nic podobného. Mág v manéži. Ta dívka mě zkrátka učarovala a nebyl jsem jediný. Pohledem na ní visely desítky zvědavých očí dospělých i jejich ratolestí. Na tvář každého diváka v hledišti se postupně loudil úsměv. Barevné spršky a jiné podobné efekty lidi skutečně učarovaly, stejně jako iluze medvěda nebo divokého koně. Nakonec vše utichlo. Čarodějka stála uprostřed manéže a obecenstvo čekalo, co přijde dál. „Děkuji vám za vaše úsměvy. Uchovejte si je co nejdéle, prosím,“ pronesla ta dívka uprostřed, luskla prsty a byla pryč. Na zemi zůstalo jenom několik růží. Lidé byli v šoku. Než se stačili probrat, už na scénu vběhl principál a spustil: „Tak to byla naše čarodějka Maia, prosím potlesk!“ Publikum nejspíše zachytilo až poslední dvě slova a strhl se hlasitý aplaus. „Tyto růže,“ pokračoval principál, „vám Maia posílá jako dík za to, že jste byli tak báječné publikum!“ Pak růže vzal do náruče, přiběhl k okraji manéže a začal je jednu po druhé házet publiku. Jedna z nich skončila i v mých rukách. V tu chvíli jsem věděl jedno. Mladou čarodějku z manéže musím poznat blíže.

To pro mě nebyl problém. Od Ralka, hlídače v zákulisí, jsem se dozvěděl, že se jmenuje Maia a s Frídem, principálem, jezdí po světě sotva půl roku. Velmi rád mě pustil dál a ukázal mi, který stan patří mé mladé čarodějce. „Ale nenajdeš ji tam, Calenarde. Po představení se vždy chodí projít,“ dodal Ralka, když jsem už byl na cestě ke stanu. Nemohl jsem jen tak čekat až se objeví. Rozhodl jsem se, že ji zkusím najít.

Seděla u vodopádu, nohy ve vodě a očima pozorovala padající proud vody. Vůbec si nevšimla, že přicházím. Přiblížil jsem se tedy k ní a natáhl před ni ruku s její růží. V prvním okamžiku se ulekla, pak se usmála a koukla se na mě. „Ta je vaše,“ řekla s úsměvem, který mě zcela odzbrojil. Básně, verše, rýmy i samotná slova se vypařila jako pára nad hrncem. Chvíli jsem tam stál, s napřaženou rukou a nevěděl, co říct, poprvé v životě. Celá situace jí vykouzlila na tváři nový úsměv. „Tak krásná růže by měla být v krásnějších rukách než v mých,“ zmohl jsem se konečně na slovo. „Děkuji,“ odpověděla a vzala si růži. Přisedl jsem si. Omámen její krásou jsem jen seděl, pozoroval její rozpuštěné vlasy a poslouchal. Občas to, co říká, občas jen její krásný hlas. Někde mezi půlnocí a ránem jsem se jí zeptal, jak se dostala k cirkusu. Její odpověď mi vyrazila dech.

„Když jsem byla malá, žila jsem ve vesničce, kde se všichni se všemi znali, všichni k sobě měli tak nějak blízko. I když se nám možná nežilo nejlépe, nikdy nás neopouštěla dobrá nálada, protože jsme věděli, že máme jeden druhého. Občas k nám zabloudil i nějaký ten host, ale nestávalo se to moc často, protože jsme byli mimo hlavní kupecké stezky. Když mi bylo čtrnáct, přijel do vesnice jakýsi starší muž v kápi a hledal nocleh. Hostinec u nás samozřejmě byl, ale možnost pronájmu pokoje nikoli. Rodiče mu tedy nabídli, že může přespat u nás. Jak se později ukázalo, byl to kouzelník z Isharu, který byl na cestách po kraji a hledal nové učně do svého cechu,“ řekla Maia a pokračovala: „Ráno u snídaně řekl mým rodičům, že ve mně cítí velký potenciál. Prý tu není náhodou, nechal se vést citem a ten ho dovedl až za mnou. Něco takového, jako objevil ve mně, ještě nikdy necítil. Může z ní být velmi silná čarodějka, říkal tenkrát rodičům a žádal je, aby mě pustili s ním, že se o mě postará.“

Maia se zadívala na vodopád a chvíli mlčela. „Odešla jsem s ním do Isharu, kde se mě ujali v cechu mágů a začali ve mně rozvíjet mé, do té doby, skryté nadání. Vzbudila jsem ale také velké pozdvižení, protože jsem podle některých mistrů byla na výcvik už velmi stará. Nakonec bylo rozhodnuto, že mohu zůstat. Vydržela jsem tam tři roky. Tři roky za vysokými zdmi bez přátel. Mladší se mě báli, starší ve mně brali jako soupeře,“ pronesla Maia se slzou v očích. Podívala se na mě: „Chyběl mi smích, úsměv, objetí i přátelské pošťuchování. Nebylo to k vydržení. Během té doby jsem si uvědomila jediné. Že nechci být taková jako oni. Chladná, odměřená, povýšená. Ne. Měla jsem dar, ale nedokázala jsem pochopit, proč bych si jej měla nechávat pro sebe, proč bych ho měla využívat pro svůj zisk. Chtěla jsem se o něj podělit s lidmi. Tenkrát jsem se rozhodla, že uteču. Čekala jsem další půl rok, než k tomu nastala ta správná chvíle. Nakonec jsem se dočkala a jedné noci při oslavách úspěšných zkoušek starších učňů jsem utekla. Toulala jsem se nějakou dobu po světě sama, až jsem nakonec potkala Frídův cirkus. Neváhala jsem ani vteřinu. To byla možnost, jak se o své nadání podělit s ostatními a zároveň si vynahradit tři roky bez lidského úsměvu, který mi tak chyběl,“ Maia se usmála a já se opět nezmohl na slovo. Můj krk byl ucpán srdcem, které chtělo vyskočit. „Od té doby jezdím s Frídou a jeho cirkusem a raduju se z každého úsměvu, který v obecenstvu spatřím. Konečně dělám to, co mě skutečně baví,“ dopověděla Maia, vzala růži a hodila ji do vody, ať si plave, ať je stejně svobodná jako ona teď.

Už svítalo, když jsme se rozloučili a domluvili jsme se, že večer se na tomto místě opět sejdeme. Když jsem však večer k vodopádu přišel, Maii už jsem nedočkal. Až druhý den jsem se dozvěděl, že ji našli v jejím stanu bez známky života. Podle informací, které jsem pak na vlastní pěst vypátral, byla zabita tím samým mužem v kápi, který ji před lety našel v zapadlé vesničce mimo obchodní stezky. Její vystupování v cirkuse totiž bylo bráno jako znevažování magie a všech, kteří se jí zabývají. Podle cechu plýtvala svým darem a musela za to zaplatit.

Calenard

Nechci se Calenarda dotknout, ale o pravdivosti jeho příběhu mám své pochybnosti. Cech mágů rozhodně není tak krutý a upjatý, i když v něm vládne přísná hierarchie a morálka. Mágové si jsou často vědomi svého nadání a občas mohou být lehce povýšenými nebo namyšlenými, ale najdou se mezi nimi i takoví, kteří lidem pomáhají a snaží se jim ukázat cestu. Schopnosti čarodějů jsou velmi různé. Někteří se specializují na samotná kouzla, jiní na vyvolávání iluzí nebo vlastní přeměny. Zvláštní samostatnou skupinu tvoří čarodějové, kteří zasvětili svůj život studiu smrti a jejích hranic.

Istravil

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA