Jdi na obsah Jdi na menu
 


Garg Ameln

26. 8. 2009

Potkat hraničáře, to se člověku nepoštěstí každý den. Potkat hraničáře, který by byl plně oddán rovnováze přírody a vyznával zásadu skutečné neutrality, to se člověku nepoštěstí každý rok. A potkat hraničáře Garg Amelna, to se člověku nepoštěstí někdy ani za celý život. Já to štěstí měl a s Gargem jsem se už několikrát setkal. Poprvé u ohně, daleko od civilizace, uprostřed noci. Zrovna jsem opékal zajíce, když zapraskala větvička a zpoza stromu vyšel mohutný muž. „Smím se přidat, barde?“ zeptal se hrubým hlasem. Nezvaná návštěva mě zaskočila. Živou duši bych v téhle bohy zapomenuté končině skutečně nečekal. Ale co, je-li to přítel, nemám se čeho obávat, a je-li to nepřítel, bude lepší, když ho budu mít na očích, říkal jsem si a pobídl neznámého muže, aby se posadil k ohni. Až teď jsem mu viděl do tváře. Jeho pohled byl ledový, až člověka zamrazilo. Měl černé vlasy spletené do dvou copánků a dlouhé vousy. Nebylo pochyb o tom, že tenhle člověk se v civilizaci často nevyskytuje.

„Omlouvám se za vyrušení, nemívám to ve zvyku, ale dneska mám nějakou družnou náladu, a když jsem tě uviděl, jak tady sedíš, říkal jsem si, že se přidám,“ řekl ten neznámý muž klidně a pomalu. „Jsem Garg Ameln a potuluju se po těchhle i jiných lesích.“ Takže hraničář, říkal jsem si, ale jak poznal, že jsem bard? Že by se sláva mého jména šířila i po lesích, mi nepřišlo zrovna dvakrát pravděpodobné, i když by to jistě nebylo nezasloužené. Zeptal jsem se tedy svého nového společníka. Chvíli se usmíval pod vousy a nakonec šel s pravdou ven: „To máš jednoduchý. Támhle v tom vaku máš buď loutnu, nebo pořádný kus pravý šunky. A vzhledem k tomu, že tady nad ohněm pečeš tohle a ne šunku, tak tam nejspíš bude loutna.“ V jeho očích se dalo vyčíst lehké zklamání z toho, že uhodl. Musím uznat, že při pohledu na malého králíka na ohni, kterého jsem teď nejspíše dělal pro dva hladovce, i mně na chvíli zabylo líto, že má loutna není onou šunkou.

Čas pokročil a oheň pomalu skomíral. Ticho lesa jen tu a tam narušilo houknutí sovy hledající své přátele a naše tiché hlasy. Šeptali jsme. Věděli jsme, že nás nemůže nikdo slyšet, ale přesto jsme se neodvažovali narušit noční klid lesní přírody. Měsíc zmizel za mraky a stejně jako on, chystali jsme se k spánku i my. Jedna otázka ovšem stále ještě visela ve vzduchu nevyřčena a já věděl, že mi nedopřeje spánku, dokud jí nedám formu a nevyslovím ji nahlas. „Co představují ty dva korálky na tvých copech, Gargu?“ zazněla otázka sama od sebe místo očekávaného přání dobré noci. Z výrazu hraničáře v tu chvíli nešlo vyčíst vůbec nic. Přemýšlel jsem, jestli je to jeho kamennou mimikou, nebo už téměř zhaslým ohněm. „Ty korálky představují mé přesvědčení,“ řekl nakonec Garg. „Ten vpravo, to je symbol dobra, ten jsem dostal od své babičky ještě v kolíbce. Dědí se v našem rodě. Prý ho kdysi dávno používal jako svatý symbol jeden potulný kněz Corellona. A ten vlevo,“ řekl Garg a pohladil korálek ve tvaru lebky, „to je symbol zla. Ten jsem získal mnohem později od jednoho umírajícího šamana vzývajícího Gruumshe. Také to byl jeho svatý symbol. A oba teď mám já. Ve vzájemné rovnováze každý na jednom copu jako symbol mé neutrality.“ Až mnohem později jsem si uvědomil, jak překvapený musel být můj pohled. To, že zastávájí princip neutrality, o sobě prohlašuje plno lidí. Zejména mezi obchodníky v Cyproně je tohle velmi módní vyjádření toho, že se neštítí obchodovat s nikým. Skuteční zastánci tohoto způsobu života jsou ovšem k vidění velice zřídka. A Garg vypadal, že skutečně patří mezi tu nepočetnou hrstku. Prahl jsem po příběhu, který by jasně ukazoval, jak těžké je zachovat si tento pohled na svět. Garg přiložil další dříví na ohniště. Bylo jasné, že tahle noc ještě nekončí.

„Není těžké uhodnout, na co myslíš,“ usmál se snad poprvé Garg. „Jistě, nás opravdových neutrálů je ve světě poskromnu a navíc to většinou o sobě neprozrazujeme neznámým lidem u ohně uprostřed země nikoho. Ale i takové výjimky se stávají.“ V mých očích skutečně nebylo těžké číst. Přímo velkým písmem v nich bylo napsáno jediné. Chci alespoň jeden z jeho příběhů. Garg byl skutečně dobrý pozorovatel. Mou dychtivost odtušil téměř okamžitě, a protože byl toho dne opravdu v družné náladě, skutečně mi začal vyprávět.

„Nebudu ti líčit žádné ohromné přikreslené příběhy minulosti. Ty nechme tam, kde jsou. Řeknu ti teda ale, co se mi stalo před tím, než jsem se objevil u tohohle ohniště. Všechno to začalo asi před osmi dny, když jsem dorazil do vesnice severně odtud. Sotva jsem se tam objevil, bylo jasné, že něco není v pořádku. Ulice prázdné, okna zavřená, některá dokonce přibitá prkny. Stačilo zavětřit a bylo mi všechno jasné. Ten typický pach bych poznal kdekoliv. Před nedávnem se touto vesnicí prohnali trolové. Ta vesnička měla zatracenou smůlu. Útok trolů je něco, co se nevidí každý den. Vydal jsem se dál mezi domky, až jsem se střetl s místní hlídkou. Už od pohledu dva statní rolníci, kteří si u kováře koupili meče, aby jim dodaly odvahy. Když mi řekli, co se v té vesnici děje, vůbec jsem se nedivil, že kousek té odvahy potřebovali. Situace byla mnohem horší, než jsem si myslel. Útoky těch trolů byly opakované. Prý je takhle sužovali už více než dva měsíce a vesnici docházely síly. Zkrátka typické narušení rovnováhy. Trolové v horách začínali být hladoví a zjistili, že lidská vesnice je pro ně výborným zdrojem čerstvého masa. Zašel jsem tedy za místním starostou a nabídl mu své služby. Dohoda zněla jasně – pomůžu mu se zahnáním trolů zpátky do hor. Starosta souhlasil a ubezpečoval mě, že jejich cílem není pomsta a pobití všech trolů. Syčák jeden!“ s Gargem zacloumala zloba. Bylo vidět, že hněv je stále ještě velmi živý. „Mohl jsem tušit, že to tak dopadne. Pomalu se smrákalo, a tak jsem se rozhodl počkat do rána. Byli ke mně milí. Během večeře v místní krčmě si se mnou všichni chtěli připít. Ani za ten pokoj jsem platit nemusel. Hned ráno, ještě před rozedněním, jsem se vydal do lesa. Narazit na troly nebylo nějak zvlášť složité. Z hor se většina stáhla skoro až k vesnici. Bylo jich docela dost. Na tohle jsem sám rozhodně nestačil. Vrátil jsem se tedy do vesnice. Nebylo těžké přesvědčit většinu z těch rolníků, že mají šanci troly zahnat zpátky do lesa, když se budou držet mých rad a překvapíme je. Já hlupák! Trolové jsou docela bázlivá stvoření. Většinou se dají na útěk, pokud některý z členů tlupy zemře. Myslím tím zcela zemře, za pomoci kyseliny nebo ohně. Bylo tedy nutné, aby několik trolů během potyčky zemřelo. Ostatní by se dali na útěk a nezastavili by se dříve než vysoko v horách. Pravděpodobnost, že by se v budoucnu opět ukázali poblíž vesnice, byla velmi malá, protože trol, ten má velmi dobrou paměť. V dobré víře jsem tedy vesničanům poradil, co na troly platí. Samotný boj netrval nijak dlouho. Všechno běželo podle plánů. Tři trolové se skáceli k zemi a v tu chvíli už většina byla na útěku. Jenomže ti vesničané, ti najednou zatoužili po velmi snadné pomstě a dali se do pronásledování prchajících. Řval jsem na ně, aby toho nechali, aby se vrátili, ale byli jako zbavení rozumu. Je zajímavé, jak malý rozdíl je někdy mezi člověkem a zvířetem. Rozzuření vesničané se zastřeným rozumem už dohnali některé pomalejší troly a jednoho po druhém zabíjeli za pomoci kyseliny. Neměl jsem na výběr. Rovnováha tohohle kraje předpokládá existenci trolů i vesničanů. Nyní to však s troly vypadalo velmi bledě. Bylo na čase změnit stranu. Vytáhl jsem z toulce další šíp, přiložil ho na tětivu, napnul a o okamžik později šíp neomylně zasáhl jednoho z vesničanů. Ten se skácel k zemi. Ostatní se zastavili. Nechápavě pohledli na šíp v jeho zádech. Pak se otočili směrem, odkud šíp přiletěl. Desítky párů očí hleděly na mě. Mísil se v nich strach s nenávistí. Trolové je najednou nezajímali. Chvíli jsme tam stáli. Oni na jedné straně, já na druhé. V tom najednou jeden z nich pozvedl meč a s hlasitým křikem se rozběhl proti mně. Další šíp a o chvíli později další tělo, z něhož prchal život. Ostatní se dali na zběsilý útěk. Jen tři nejodvážnější se mi rozhodli postavit. Ani ve třech neměli netrénovaní rolníci sebemenší šanci. Tasil jsem svůj meč a...“ Garg se odmlčel, „...a zbytek už si asi domyslíš. Pak jsem se vydal znovu na cestu, až jsem narazil na tebe, barde. Promiň, musel jsem se někomu vyzpovídat,“ pronesl tak trošku omluvně Garg Ameln, hraničář, který dbá striktně zásad rovnováhy. „Neboj, postarám se o to, aby příběh o chladnokrevné honbě za pomstou obletěl svět jako varování všem, kdo nedbají stanovených dohod,“ řekl jsem Gargovi s lehkým smutkem v hlase. „Děkuji ti, barde,“ řekl nakonec Garg a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný a přátelský. Pak se zvedl a zmizel ve stínech noci stejně nečekaně, jako se objevil.

Lidé, kteří v životě ctí princip rovnováhy, to skutečně nemají jednoduché. Jsou většinou vítáni jako hrdinové a zachránci a vyháněni jako zrádci a vrahové.

Calenard

Ano, v tomto má Calenard výjimečně pravdu. S podobnými lidmi se nesetkáte moc často. Strážců rovnováhy je skutečně poskrovnu a většina z nich jsou navíc hraničáři. Takovým hraničářům je obecně blízké toulání se po lese a vůbec po kraji. Velmi dobře rozumí přírodě a dovedou se v ní o sebe postarat. Někteří z nich dovedou udělat i z toho nejdivočejšího zvířete krotkého beránka. Jiní pak dovedou šípem sestřelit šišku i na těch nejvyšších stromech. Málokdy se mezi těmito samotáři objeví žena, i když i takové případy se stávají. Jejich největší předností je schopnost sebeovládání se a soustředění se.

Istravil

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA